Historie

Zveřejněno 20. 7. 2011 14:42

Historie obce do roku 1945

Obec Dolní Studénky se v písemných pramenech prvně připomíná roku 1353. Člověk se však na úrodných půdách v údolí Desné usadil podstatně dříve.
Nejstarší osady zde byly zřízeny v mladší době kamenné, asi 5000 – 3000 př. n. l. Souvislé osídlení končilo u Postřelmova, vzhůru podél toku řeky procházel člověk za obživou. Dokladem toho jsou ztracené kamenné nástroje v Sudkově, Bludově, Novém Malíně a jinde. Později se lidé stáhli na Olomoucko a podhůří Jeseníků znovu osídlili v tzv. kultuře lužické pozdní doby bronzové a časné doby železné (1200 – 500 př. n. l.). Nejvýše položená osada existovala v Šumperku – Temenici. Ještě jednou lidé údolí Desné opustili, aby se vrátili potřetí v polovině 13. století v rámci rozsáhlé kolonizační aktivity, kdy byly v nebývalém tempu zakládány nové osady, města (Šumperk 1276), hrady a kraj dostal zhruba dnešní podobu.

Jednou z vesnic, které byly tehdy založeny, jsou Dolní Studénky. V nejstarších záznamech zemských desek se ovšem nejmenují Dolní Studénky, ale “Studenka”. Jméno obdržely patrně po studánce, která tu kdysi byla, a protože v nedalekých horách na Štítecku vznikla vesnice (snad kolonizací osadníků z Dolních Studének), které lidé říkali podle mnoha studánek “Studénky”, rozlišily se obě obce přívlastky Dolní a Horní. Z Dolní Studánky se staly postupně Dolní Studénky (1881), Dolní Studýnky (1915) a od roku 1924 ustálená podoba Dolní Studénky. Německý název Schönbrunn nacházíme poprvé v roce 1718.

Z prvního písemného záznamu o obci se dovídáme, že roku 1353 si dal Jan z Kravař zapsat do zemských desek zdejší lán půdy a manželka Voka ze Sovince pustila právo na půl “Studenky” Pavlu ml. ze Sovince. Ves, rozdělená na různé majetkové části, střídala během 14. a začátkem 15. století své majitele. K jejímu scelení došlo patrně až po roce 1437, kdy její větší část koupil Jan Tunkl od Alberta z Víckova a Kolšova. Roku 1466 získal Dolní Studénky mezi jiným zbožím Jan Tunkl st. z Brníčka a Zábřeha.

Písemných pramenů o Dolních Studénkách z doby před rokem 1848 se zachovalo málo. Dějiny obce lze však spojit s osudy její vrchnosti, která až do roku 1850 sídlila na Třemešku.

Ves Třemešek vznikla v místě dnešního zámku asi ve stejné době jako Studénky. V první polovině 14. století se jako majitelé připomínají páni z Lipé, z nichž Čeněk z Lipé ji prodal Svatoborovi ze Zábořic. Ten získal a k Třemešku připojil díly v Chromči, Postřelmově a Dolních Studénkách a začal vytvářet třemešský statek. Největší rozlohy nabyl za Beneše z Víckova. Když v roce 1420 kupoval Třemešek Jan z Kolšova, byl ve vesnici dvůr, mlýn tři rybníky a fara. Roztříštěnou držbu scelili v polovině 15. století Tunklové. V roce 1509 přenechal Jindřich Tunkl své statky na severní Moravě Mikuláši Trčkovi. Statek Třemešk byl tehdy součástí zábřežského panství a vesnice byla označena jako pustá. Památkou na Tunkly zůstaly třemešské rybníky.

Roku 1527 získal pustou ves Třemešek s dvorem, Dolní Studénky a Hrabišín Petr ze Žerotína, který přikoupil ještě ves Olešnou a obnovil někdejší třemešské panství. Roku 1559 je postoupil Karel ml. ze Žerotína panu Petru Bukůvkovi z Bukůvky a na Červené Lhotě. Jan Bukůvka, syn pana Petra, přistoupil v osmdesátých letech 16. století ke stavbě třemešského rodového sídla – renesančního zámku, který byl dostavěn roku 1587. Bukůvkové drželi Třemešek až do poloviny 17. století.

V roce 1653 koupili třemešské panství opět Žerotínové. Posledním žerotínským majitelem byl Josef Karel, který se s oblibou zabýval hvězdářstvím a z věže třemešského zámku vytvořil malou observatoř. Hvězdářský dalekohled pro něj zhotovil slavný anglický optik Jesse Ramsden (1735 - 1800).

Někdy v polovině 17. století byla vrchností založena osada Králec i činžovní kolonie Plechy, a to na místě známém již v roce 1582 jako “královnino údolí” (Königin Grund). Pověst vypráví, že se zde ukryl Bedřich Falcký, když utíkal z Čech po prohrané bitvě na Bílé hoře.

Roku 1771 prodal Josef Karel ze Žerotína Třemešek své sestře Antonii Oktávii, provdané Stillfriedové, a roku 1812 získal statek i zámek do rytířského stavu povýšený bohatý šumperský obchodník Franz Tersch. Jeho syn, rovněž Franz, rozšířil nejen komplex hospodářských budov, ale zahájil také přestavbu zámku do dnešní podoby. Práce, započaté roku 1857, byly dokončeny až za dalšího majitele, brněnského advokáta JUDr. Eduarda Ulricha, kterému Tersch statek prodal roku 1861. O Ulrichově podnikavosti svědčí nejen to, že dal u zámku zřídit rozsáhlou oboru a okolí zámku osázet různými cizokrajnými dřevinami a 12.000 ovocnými stromky, ale i stavba moderního pivovaru v roce 1871 (zrušen 1908). Po rodině Ulrichů se v držení zámku do roku 1945 vystřídali statkáři Mauthnerové a společnost LADA, v níž hlavní slovo měl továrník Jan Baťa, který tu chtěl postavit jednu ze svých továren; zabránily mu v tom však válečné události.

Srovnáním počtu obyvatel v roce 1793 a 1839 zjistíme, že přes všechny nepřízně osudu se obec Dolní Studénky stále rozrůstala. V roce 1793 měly Studénky 74 domy a 445 obyvatel, v roce 1839 to bylo již 88 domů s 548 obyvateli.

Zákonem z roku 1848 bylo zrušeno veškeré poddanství a roboty. Poddaní se napříště stávali vlastníky půdy, kterou obdělávali pro sebe a která byla zbavena všech dosavadních břemen naturálních i peněžitých, ovšem za náhradu. V Dolních Studénkách byla například usedlost č.p. 48 vyproštěna za náhradu 227 zl. a 32 krejcarů a ještě v roce 1869 byla zatížena následujícími daněmi a poplatky :

daň císařská 64 zl. 91/2 kr.
daň robotní 14 zl. 41 kr.
na pojištění proti ohni 10 zl. 50 kr.
na kostelní zvon

3 zl. 30 kr.

na vdovu učitelovu 1 zl. 13 kr.
poplatek na silnice 3 zl. 53 kr.
na školní dříví 1 zl. 68 kr.
na útraty obecní 4 zl. 28 kr.

Rok 1848 přinesl také změny správní. Byly zrušeny vrchnostenské úřady a dosud jednotná politická, soudní a berní patrimoniální správa byla rozdělena mezi okresní hejtmanství, okresní soud a berní úřad. Dolní Studénky podléhaly Šumperku. Provizorním obecním zákonem ze 17.3.1849 vešla v život obecní samospráva. Správu obce vykonával všemi občany volený obecní výbor, který pak ze svého středu volil starostu a radní. Voleni byly na tři roky. Starosta měl na starosti výkon zdravotní, silniční, požární, tržní a policejní agendy, pečoval o věci chudinské i obecní majetek, zajišťoval bezpečnost osob i majetku v obci.

Provizorním zákonem vešlo v život také dělení obyvatel na ty, kteří měli v obci domovské právo ( vzniklo narozením, obecním usnesením nebo nepřetržitým čtyřletým pobytem v obci) a na cizince. Zvláštní skupinu obyvatel obce tvořili čestní občané.

V roce 1854 měly Dolní Studénky i s osadami 786 obyvatel. Vzrůstající rozvoj průmyslu i postupný rozvoj zemědělství se stále více odrážel ve skladbě obyvatelstva a vytvářel ve Studénkách dvě největší skupiny : relativně nezávislé rolníky,kteří měli také do první světové války v obci většinou hlavní slovo,a námezdní dělníky, převážně zaměstnance šumperských továren. Menší skupinu tvořili živnostníci.

K hospodářskému rozmachu kraje v druhé polovině 19. století přispěla výstavba komunikací a železnic. Studénky dosáhly lepšího spojení se Šumperkem vybudováním silnice a mostu přes řeku Desnou v roce 1899. Do té doby zde vedla pouze lávka.

Pokrokové metody byly zaváděny i v zemědělství. V roce 1900 byla odvodněna okolní luka, na kterých z dřívějších dob, kdy ještě řečiště Desné sahalo až ke vsi, zůstávaly bažiny a močály. Hospodářská půda ve Studénkách zabírala tou dobou rozlohu 787 ha,z toho pole 381,lesy 282,louky 88, zahrady 24 a pastviny 12 ha. Chováno bylo 72 koní, 367 ks skotu a 37 prasat.

Na přelomu 19. a 20. století se probouzel také život kulturní. Jako první byl ve Studénkách založen čtenářsko zábavní spolek Rostislav. Stalo se tak 14.3.1886. Kromě půjčování knih (zpočátku jen vlastním členům) pořádal spolek přednášky, divadelní představení a zábavy. Dva roky po založení byl při spolku ustaven i pěvecký sbor. K posílení českého života v obci přispěl spolek zejména v roce 1904, kdy v důsledku sílících germanizačních tlaků vyzvalo jeho předsednictvo ostatní spolkové výbory, aby byl zřízen obranný "fond české národní školy v Dolních Studénkách". V roce 1905 byl zásluhou spolku odhalen pomník J. A. Komenského s nápisem: "České dítě patří do české školy". O dva roky později byl Rostislav se svými 56 členy přeměněn na odbor Národní jednoty.

Jako druhý byl roku 1893 založen ve Studénkách spolek hasičský. Do té doby hasili lidé požár tím, co měli po ruce - džbery, putnami, háky a žebři. Některé pomůcky bývaly uloženy na hácích na hřbitovní zdi u kostela. Jednou z posledních pobídek k založení sboru byl požár stodoly domu čp. 19 v roce 1892, který vzplanul jen pár hodin poté, co byla do stodoly složena poslední fůra právě sklizeného obilí.

Dalším významným spolkem byl Potravní spolek dělnicko - hospodářský pro Dolní Studénky a okolí, založený roku 1897. Vznikl na ochranu středních vrstev, tj. dělníků a rolníků, proti velkoobchodníkům a stoupající drahotě.

V lednu 1904 se ustavila jednota sokolská. Tehdy již v obci působil spolek vojenských vysloužilců, dělnicko řemeslná beseda Přemysl a záloženský spolek reiffeisenka.

Velkou úlohu v životě tehdejší obce hrálo náboženství. V Dolních Studénkách byla katolická fara již v předbělohorské době. Naposledy se v listinách připomíná v roce 1653. Někdy potom zanikla a obec byla až do roku 1786 přifařena do Bludova. Dolnostudénští katolíci zřejmě podlehli vrchnosti, na jejíž nátlak tehdy lidé přestupovali z víry na víru, i když asi jen těžko opouštěli zvyky svých otců. A vrchností byli tehdy Žerotínové, známí svými sympatiemi k protestantismu a českobratrství.

V 16. století si dolnostudénští evangelíci vystavěli dřevěnou modlitebnu, která byla roku 1701 nahrazena novou, kamennou. V letech 1840 - 1843 byla budova rozšířena na nynější katolický kostel sv. Linharta. Prvním duchovním po vytvoření lokálního kaplanství v roce 1786 se stal P. Marian Punczoch a působil zde 18 let. Farní kronika uvádí, že zavedl matriky, obstaral vzácný kalich a měl mnoho práce se zařizováním filiálního kostela pro denní i farní bohoslužby a se stavbou fary. V roce 1845 byly pořízeny první varhany. Stavbu kostelní věže dokončil P. Vincenc Čamek (1862 - 1870). Za jeho působení byl postaven v roce 1866 v kostele u zadních dveří Boží hrob. Značným nákladem byl opraven a vybaven vnitřek kostela v roce 1882.

Druhá polovina 19. a začátek 20. století neznamenaly však zdaleka jen rozkvět a blahobyt. Nouze mezi lidem byla veliká. Čas od času ztrpčily život lidem i nenadálé pohromy. Jednou z nich byla i poslední epidemie cholery v roce 1855, které padlo za oběť 43 lidí. V srpnu 1902 postihlo obec velké krupobití, které zničilo celou úrodu a dokonce vytlouklo skla v oknech domů. O rok později v červenci po prudkých deštích v horách zalila voda Desné vše až k vesnici. V rozvodněné drenáži tehdy utonul jeden člověk.



Pohled z Dolních Studének ze začátku 20. století

V roce 1910 měla obec i s osadami již 150 domů, 1385 obyvatel, z toho 1003 Čechů a 380 Němců.

Těžkým břemenem pro všechny byla stále stoupající drahota. V září 1911 proběhla v Šumperku protidrahotní demonstrace a po "rebelii" při trhu 27.9. přestali venkované nosit do města zemědělské produkty, takže šumperský starosta se musel obrátit na starosty obcí, aby se lidé nebáli a přišli. Psal však i českým obcím německy.

Nejtěžší zkouška však teprve přišla v podobě první světové války. V červenci 1914 byla vyhlášena všeobecná mobilizace. Jako první odcházeli na vojnu záložníci do 42 let a v nastávajících žních je museli zastat výměnkáři, ženy a děti. S postupem doby pak byli mobilizováni další muži ve věku od 18 do 50 let. Podle výjazu Sokola z roku 1917 vykonávalo vojenskou službu z 56 členů 41 mužů.

Jak šel rok za rokem, každý přinesl další strádání. V zimě 1914 byly nařízeny první válečné půjčky, v lednu 1915 pořízen první soupis obilí i zásob mouky, na podzim 1915 byl ve Studénkách ubytován oddíl 93. pěšího pluku. Začátek roku 1916 přinesl chlebenky, ke kterým záhy přibyly "cukřenky, kafenky, tučenky" i jiné "enky", jak lístkům lidé posměšně říkali. Stále stoupající drahota vyhnala například ceny masa z 1,80 K na 8,50 K a mouky z 0,53 K na 1,20 K. Ke zlepšení situace nepřispělo ani to, že žně toho roku byly špatné. Vojsko ubytované v hostincích a sokolovně se neustále měnilo, přibývala další nařízení : 3 bezmasé dny v týdnu, zavedení letního času, zákaz prodeje petroleje v létě, zákaz osvětlování hrobů na Dušičky apod.

V říjnu došlo na rekvizici největšího zvonu o váze 363 kg, v prosinci musel farní úřad pro válečné účely odvést ještě 4 ks cínových svícnů vážících 19 kg a 2 kropenky z mědi o váze 1,20 kg. Rekvizice druhého zvonu z roku 1748, vážícího 151 kg, byla provedena v říjnu roku 1917. V únoru 1917 bylo započato s rekvizicemi hospodářských produktů, které začátkem roku 1918 sáhly i na osivo. Ve větších městech propukaly stále častěji hladové demonstrace. Situace na frontě i v zázemí byla neudržitelná.

Pohled z 20.-tých let ze Studýnek a okolí

Zpráva o prohlášení samostatného československého státu dorazila do Dolních Studének 29. října časně ráno. Na všech domech byly hned vyvěšeny slovanské prapory, děti byly propuštěny ze školy a starosta s učitelem Šnajdrem a Kubíčkem odjeli do Zábřeha, kde bylo hejtmanství v českých rukou, zatímco Šumperk se stal součástí tzv. Sudetenlandu a do české správy byl převzat až 15.12.1918.

První světová válka skončila. Studénští jí přinesli za oběť 14 padlých, 4 muži zemřeli následkem válečných útrap a 6 zůstalo nezvěstných. Jejich jména si můžeme dodnes přečíst na památníku padlým, který byl odhalen v roce 1924.

Během roku 1920 se do obce vraceli legionáři, bojující za samostatné Československo po boku cizích armád. V kronice najdeme jména rodáků : František Bartl, Eduard Horáček, František Horáček, František Rabenseifner, František Rulíšek, Jan Švesták, Josef Strnad, Jan Strnad a Vilém Šamšula. Jako poslední z těchto hrdinů zemřeli v roce 1969 Eduard Horáček a v roce 1972 Emil Černý.

V roce 1919 se konaly první obecní volby podle nového zákona o poměrném zastoupení stran. Z celkového počtu 696 odevzdaných platných hlasů získala největší počet Německá sociálně demokratická strana, následovala Čsl. strana socialistická, Čsl. sociálně demokratická strana dělnická, Republikánská strana čsl. venkova a Čsl. strana lidová.

Z přehledu z roku 1919 dále vyplývá, že základním zdrojem obživy již nebylo zemědělství, ale námezdní práce případně živnostenská činnost. Přibývající nedostatek pracovních příležitostí byl o to horší, že poválečná drahota, kdy jen cena mouky stoupla v roce 1920 o 355 %, stále rostla. V roce 1922 byli mnozí dělníci propuštěni, jiní pracovali jen 1 - 3 dny v týdnu. Situace se odrazila i v politickém smýšlení lidí. Obecní volby v roce 1923 nejlépe dopadly pro Občanskou pokrokovou stranu, která získala naprostou většinu hlasů. Druhé místo obsadila KSČ, na třetí naopak klesla Německá sociálně demokratická strana.

Jisté zlepšení znamenal rok 1924. V rámci pozemkové reformy byl v Dolních Studénkách zcela rozparcelován poplužní dvůr o výměře 107 ha mezi všechny, kdo na něm pracovali. Další pozemky získané pozemkovou reformou umožnily spolu s poskytnutím státních půjček čilý stavební ruch. Jako z vody rostly rodinné domy směrem na Sudkov a Šumperk. Hornaté části půdy třemešských statků Richarda Mauthnera, které zůstaly po skončení pozemkové reformy nepřiděleny, využili zemědělci a v únoru 1924 založili pastvinářské družstvo se sídlem v Dolních Studénkách. Jeho obvod sahal až k Maršíkovu a jeho hlavním úkolem byl chov skotu, později i prasat. Činnost družstva ukončila německá okupace.

V oblasti kulturního života hrály v obci i nadále hlavní úlohu spolky. Roku 1922 byla zřízena nová obecní knihovna, které předaly své knihy spolky Rostislav, dělnický podpůrný spolek i Sokol. O rok později byly v obci ustaveny česká a německá osvětová komise.

Radostí pro Dolnostudénské byly jistě v roce 1923 tři nové zvony. Vážily 220, 120 a 16 kg, vyrobila je firma Oktav Winter, zvonařství v Broumově a byly zasvěceny sv. Martinovi, sv. Cyrilu a Metodějovi a sv. Linhartovi.

Při pročítání zápisů ze zasedání obecní rady se můžeme dočíst, že dne 22.9.1924 rada schválila zavedení "flámenek", ketré opravňovali hosty pobývat v hostincích přes půlnoc. Méně potěšující je záznam, že ještě v roce 1925 nebyla v obci vedena žádná obecní kronika. K jejímu založení došlo až po roce 1945 a je štěstí, že ji Emil Černý, tehdejší kronikář, dopsal zpětně. Jen proto víme, že např. v roce 1924 byla tak krutá zima, že ptactvo přilétalo až do dvorů a množství ho pomrzlo v lesích a na polích. Obleva začala až počátkem dubna, takže polní práce se opozdily a žně byly špatné.

V květnu 1929 se konala zkušební jízda pravidelné soukromé autobusové linky na trase Bratrušov - Šumperk - Dolní Studénky. Koncesi získal Jan Obenrauch ze Šumperka a byl mimo jiné povinen dopravovat zdarma listovní a balíkovou poštu až do váhy 30 kg.

Slibný vývoj obce narušil nástup hospodářské krize. Pověstné mrazy roku 1929 dosahující začátkem února přes - 30o C a trvající až do března, jako by chtěly předznamenat začínající těžké doby. Dělníci ztrácely stále častěji práci, řady nezaměstnaných narůstaly. Pro zmírnění bídy byly zadávány tzv. nouzové práce, při kterých byla ve Studénkách provedena úprava většiny cest nákladem 92.000 Kč i přestavba obecního domu. Podpůrná sbírka na děti nezaměstnaných vynesla v roce 1932 sumu 946,50 Kč, 350 kg žita a 510 kg brambor. Mouku ze semletého žita i brambory dostaly děti na jaře a jarní stravovací akce pokračovaly i v dalších letech. Rostl také počet vydávaných žebračenek, které činily 10 Kč na osobu, 10 až 50 Kč pro rodinu. Byly to poukázky, za které lidi v obchodě nakoupili, a obec potom obchodníkovi vyplatila peníze. A jaké byly mzdy v zemědělství ? Čeledín na velkostatku měl denně 11 Kč, traktorista 13 Kč, mládež do 15 let v sezóně 8 Kč, dospělí 10 Kč. Služebná při kuchyni dostávala měsíčně 80 až 90 Kč, dospělá služebná 120 až 130 Kč s noclehem a stravou, čeledín asi o 20 Kč více.

Ve dnech 4. - 7. července 1934 uspořádal Sokol u příležitosti třicátého výročí založení organizace sjezd rodáků. Čtyřdenní program byl bohatý a zahrnoval napr. divadelní představení, slavnostní bohoslužby, vzpomínky na padlé v 1. světové válce, předání spolkového praporu, veřejné cvičení, koncert i taneční zábavu.

V červnu 1935 byla na domě č.p. 97, kde se narodil prof. Jan Kranich, odhalena pamětní deska. Při slavnosti účinkoval sbor severomoravských učitelů. Ve stejném roce došlo ke zboření domu potravního spolku a byla vystavěna budova nová.

Kronika uvádí, že 24.7.1935 kolem půlnoci bylo ve Studénkách zaznamenáno zemětřesení tektonického původu. Jako by šlo o symboliku. Československý stát musel totiž v té době zahájit pod hrozbou německého fašismu výstavbu pohraničních opevnění. Příležitosti využili především studénští nezaměstnaní středoškoláci a odešli jako pomocní dělníci na stavbu opevnění v Králíkách.

Mapa opevnění státní hranice

Králické opevnění bylo budováno od Kralického Sněžníku - kóty Maliník (783 m. n. m.) po Orlické hory - kótu Komáří vrch (992 m. n. m.). Tento úsek spadal pod velení Ženijního Skupinového Velitelství (ŽSV) III, byl dlouhý přibližně 40 km zahrnoval 98 srubů těžkého opevnění (K-S 1 až K-S 91), ovšem s postupujícím časem a zahájením výstavby těžkých objektů začalo být ŽSV III natolik pracovně vytíženo, že došlo k redukci na 40 těžkých objektů (K-S 54 až 91) a k nim přiléhající lehké objekty. Nakonec má tedy úsek Kralického opevnění délku 22,5 km a končí objektem K-S 53 b.

Mobilizace v září 1938 pozvedla náladu obyvatel jen na chvíli. 8. října vtáhlo do vesnice pravidelné německé vojsko vedené králeckými ordnery. Studénští železničáři odjížděli i s rodinami do zbytku republiky, Němci zdravící se již od května nepokrytě zdviženou pravicí postupně přebírali veřejné funkce. Dvanáct členů zastupitelstva včetně dosavadního starosty rezignovalo. Svůj odpor proti fašismu vyjádřil neznámý pachatel, když strhl z obecního úřadu vlajku s hákovým křížem. V květnu 1939 byla v obci zavedena německá správa. Na místo starosty byl dosazen místní správce školy Karl Hanig. V prosinci 1940 ho vystřídal Otto Franz, a když musel v roce 1943 narukovat, převzal jeho funkci až do osvobození Ernst Rohner z Králce. Podle německého sčítání lidu k 17.5.1939 měly Dolní Studénky i s osadami 1571 osob (srovnáním s rokem 1930 zjistíme, že došlo k úbytku 64 lidí).

Následky nové světové války se začaly odrážet i v životě Dolních Studének. Od září 1939 bylo zavedeno lístkové hospodaření, z třemešské zámecké hospody byl v roce 1940 zřízen polský zajatecký tábor, na mnohé statky byla uvalena německá správa. Odchodem na frontu ubývalo v továrnách německých pracovních sil, které byly nahrazovány českými. Pro odepření nástupu do práce v muniční továrně v Německu byly v roce 1941 na čtvrt roku odsouzeny a uvězněny Anna Horáčková a Marie Klimešová. České nápisy živnostníků zmizely. V únoru 1942 byly zabaveny všechny tři velké zvony a zůstal jen umíráček. Od září 1943 bylo v hostinci čp. 38 ubytováno 200 italských zajatců, kteří chodili na práci do Oberleithnerovy tkalcovny v Šumperku.

8. září 1943 shořela stodola na Třemešku, právě když se začínalo mlátit. Požár byl založen pracovníky ilegálního odboje. Gestapo ihned zatklo 9 rukojmí a den na to bylo na obecní úřad předvoláno dalších 12 dolnostudénských mužů. Tehdejší správce statku zachránil české dělníky prohlášením, že to neudělal nikdo ze zaměstnanců. Zatčení se vrátili koncem září domů.

15. září 1943 byl zatčen obchodnický učeň John Antonín za to, že ještě se Stanislavem Hlochem podporoval zběhy v lese. Hloch zatčen být nemohl, protože již v červenci zmizel a vrátil se až po osvobození. Další vlna zatýkání ve Studénkách i okolí proběhla na jaře 1944 a pro mnohé zatčené měla tragické následky.

V září 1944 vzplály další ohně. 2.9. shořela Rabenseifnerova stodola, 15.9. stodola velkostatku Chiari v Šumperku, 20.9. stoh slámy na Třemešku, 21.9. stoh v zábřežském dvoře. Vše bylo prací domácího odporu. Lidé však nebyli tomuto způsobu boje příliš nakloněni, i když jinak s odbojem souhlasili a podporovali ho. Utrpěné škody Němcům na krmivech i další ztráty museli totiž hradit Češi.

Na podzim byla z Dolních Studének odvezena první skupina osob na zákopové práce. Konec války se blížil.

 

Historie obce po roce 1945

Počátkem roku 1945 se nesmyslné běsnění přibližovalo k obci. Vesnicí procházely kolony zajatců, zejména bývalých ruských vojáků, z území, jež musela německá armáda vyklidit. Občané vybíhali z domů a dávali jim ze soucitu chleba a vodu. Nacisté se chystali na totální odpor a vedle kopání zákopů nařídili vybudovat v únoru při vstupu do obce dřevěné zátarasy, které měly zabránit vjezdu tanků. V únoru prošli obcí také oddíly generála Vlasova, tehdy ještě na straně Wermachtu.

Mladí čeští vlastenci se po dlouhých letech poroby chystali k odporu a jako první si chtěli opatřit zbraně. Jejich pokus získat munici v autoopravně Burischka v Šumperku se nezdařil, a tak 15.3.1945 byli gestapem zatčeni spolu s dalšími a po nelidském mučení ráno 31.3.1945 za bratrušovskou střelnicí zastřeleni.

Konec Velkoněmecké říše se stal skutečností, a proto 6. května svolal poslední starosta obce z podnětu faráře zástupce všech politických stran do hostince "u Vašíčků" a společně založili místní národní výbor. Pro obec tím válka ještě neskončila, neboť na úsvitu 7.5. vjela do obce silná kolona motorizovaného dělostřelectva a noví představitelé obce jim museli obstarat ubytování. Po konfliktech chtěli vojáci obec vypálit a srovnat se zemí, díky jednáním předsedy obce se tato hrozba neuskutečnila. K ránu 8. května kolona obec opustila. Z dálky se již přibližovalo dunění děl ruských jednotek, které postupovaly od Dlouhomilova směrem k Šumperku. Tvrdší boje však sváděly ruské oddíly, které útočily od Postřelmova a dobývaly silně opevněnou stráň nad bludovským nádražím. Ale i zde byly německé jednotky kolem 10 hod. poraženy. V obci byl již kolem sedmé hodiny ranní vytažen bílý prapor na věž kostela a kolem 9:00 vjela do obce ruská hlídka od Sudkova. Němci při ústupu vyhodili do povětří most na silnici z Dolních Studének do Šumperka. Večer 8. května přišla do obce sudkovská hudba a před obecním domem přednesl projev Ferdinand Šnajdr v uniformě kapitána čsl. armády. Projev byl zakončen hymnou.

Po osvobození se vykrádaly v Šumperku obchody, jež patřily Němcům. Velitelem města byl jmenován major Uvarov, který nebyl nakloněn českému obyvatelstvu, neboť z bojů s českými legiemi na Rusi měl zraněnou ruku. 27. října se konala vzpomínková tryzna za všechny, kteří se nedožili osvobození. K 1. listopadu 1945 proběhla měnová reforma, při níž byly blokovány všechny úspory z doby 1. republiky a každá osoba starší 18 let dostala příděl 500 Kčs.

V průběhu jara 1946 došlo k odsunu německých obyvatel z republiky; celkem bylo vysídleno 306 osob.

Rovněž v roce 1946 se uskutečnily poslední částečně demokratické volby, neboť byla vyloučena nejsilnější strana 1. republiky, strana agrární, a její příznivci pod vlivem demagogie volili stranu komunistickou. V obci si političtí rivalové vzájemně strhávali volební plakáty, přepisovali je nevhodnými nápisy, připomínkami, aj. Ve volbách v obci zvítězila KSČ, druhé místo obsadili národní socialisté, za nimi skončili sociální demokraté a na čtvrtém místě se umístila strana lidová.

Život se v obci pomalu vracel do normálních kolejí, opuštěné domy po Němcích byly postupně obydlovány, dřevěný most přes Desnou byl nahrazen betonovým a současně došlo k napřímení cesty. V roce 1946 začala oprava školy a v roce 1947 se vrátily z Hamburku dva kostelní zvony.

Po komunistickém puči v roce 1948 byly v obci likvidovány akčním výborem demokratické politické strany a povinně se spojili s KSČ. 30. května 1948 se konaly první volby s jednotnou kandidátkou. Pokračoval přídělový lístkový systém na potraviny, textil a obuv a aby byli zemědělci přinuceni vstoupit do družstev, nedostávali poukázky žádné. Pak následovala likvidace dalších soukromých živností. Při utužování totalitního systému se prováděla různá okázalá gesta. Jedním z nich bylo pojmenování nově postaveného sídliště v Šumperku "Korea", nebo štafeta přátelství, která směřovala do SSSR s pozdravy "všeho" lidu k výročí Velké říjnové socialistické revoluci (VŘSR).

Občany tvrdě zasáhla měnová reforma, provedená 1. června 1953. Vklady byly při ní vyměněny v poměru 1:5 a peníze uložené doma na hotovosti v poměru 1:50. Při výměně nebyl brán zřetel na různé okolnosti, takže náhle bylo ožebračeno mnoho lidí, kteří měli připraveny peníze na stavbu domu, nákup různého zboží, apod. Její tvrdý dopad vyvolal mnoho nespokojenosti.

Vedení státu dospělo v druhé polovině padesátých let k názoru, že není možné vše direktivně řídit, a tak byly v rámci MNV zavedeny drobné provozovny, v nichž pracovali řemeslníci, kteří byli zaměstnáni v některém závodě a odpoledne plnili zakázky pro občany. Lidé však ani teď nebyli ušetřeni různých "operetních" gest, např. v rámci celostátní kampaně k zakládání kompostů byli nuceni k brigádnické práci, o jejímž efektu silně pochybovali, žáci zase museli povinně sbírat na polích přemnoženou mandelinku bramborovou (imperialistického brouka), v případě porážky vykrmeného vepře museli žádat MNV o povolení a zaplatit stanovený poplatek.

Společenský kvas roku 1968 zasáhl také obec Dolní Studénky. Odpor vzbuzený okupací vojsk Varšavské smlouvy se podařilo zlomit až v sedmdesátých letech v době normalizace. Opět se konaly slavnostní schůze KSČ k výročí VŘSR, oslavoval se Mezinárodní den žen, společenské organizace uzavíraly závazky k tzv. akcím Z, jež měly zkrášlit vzhled obce.

Životní úroveň se pomalu zvyšovala, obchody byly zásobeny základními potravinami, i když stále docházelo k výpadkům dodávek různých druhů zboží (např. jednou chyběly základní higienické potřeby, jindy zase vznikala panika z nedostatku koření, nebo pro nedostatek uhlí bývali v zimě vyhlášeny "uhelné prázdniny".

K 31.12.1979 byla obec v rámci integrace přičleněna k Šumperku. Rozhodnutí se ukázalo jako problematické a orgány města velmi těžkopádně a neochotně reagovaly na naléhavé potřeby obce.

Zhroucením totalitního režimu na podzim 1989 skončil mocenský monopol KSČ a republika se opět vrátila k demokracii. V bouřlivé atmosféře počátkem roku 1990 bylo v obci založeno Občanské fórum, jež sdružovalo občany nespokojené s předchozím režimem. 10. září 1990 došlo k odtržení obce od Šumperka, první svobodné komunální volby se konaly 24. listopadu 1990. Zvítězilo podle očekávání Občanské fórum (65% hlasů), následovala Čs. strana lidová a KSČ. Vše se opět začalo vracet do normálních kolejí.